Můj příběh

Pomáhám ženám projít snadněji cestou onkologické léčby a následně v nich probudit úctu a návrat k jejich ženství.

Dnes jsem žena, která si žije život bez strachu z budoucnosti, výčitek a vracení se k minulosti, žena, která si žije život takový, jak momentálně v dané přítomnosti cítí. Nedělám věci, které bych měla, ale dělám pouze takové věci, které já sama chci. Slovo „měla bych“ jsem vymazala ze svého slovníku. 

Užívám si každý přítomný okamžik. Raduji se z toho, když ráno otevřu oči a za oknem vidím mlhu, sníh, déšť, sluníčko… Dnes miluji svoje tělo a každý den mu děkuji za to, jak mi celý den upřímně a vděčně sloužilo. 

Ale vždy tomu tak nebylo.

Ještě před rokem jsem byla žena, která si myslela, jak má vše pevně v rukách. 

Když jsem začala studovat vysokou školu, začal neskutečný kolotoč kolem domácnosti, dětí, práce a mé školy. Často jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Denně jsem měla milion myšlenek, co vše ještě musím stihnout. 

Při studiu jsem pracovala jako zdravotní sestřička na onkologii, velmi často jsem si brala takzvané „přesčasy“. Pořád jsem se honila za penězi. Tak to bylo skoro celých osm let. 

Z práce jsem vždy běžela rovnou domů, rychle uklidit, uvařit a pak ještě honem na cvičení. Proč? Protože musím být přeci úžasná, krásná a hlavně hubená. Tak se to píše na předních titulcích všech časopisů. 

Každý den jsem se cítila unavená, vyčerpaná a začínala jsem mít pocit, že můj život nestojí za nic. Pořád dokola jsem si opakovala otázku: 

Mám tohle všechno vůbec zapotřebí? 

Ale jistě, řekla jsem si. Vždyť co bys taky chtěla jiného? A tak jsem stále dokola pokračovala v tom začarovaném kruhu… Přestala jsem úplně poslouchat signály svého těla. Pamatuji si přesně ten den, kdy jsem až po týdnu bolesti oka šla k lékaři. Když mi sdělil diagnózu – roztroušená skleróza, vůbec jsem mu nevěřila. 

Vyšla jsem z čekárny, v rukách milion žádanek a pořád dokola jsem si opakovala: „Ne, to není pravda!“  Z očí se mi valily slzy a nešly vůbec zastavit. 

Proč zrovna Já? Proč ne někdo jiný? Co mi to ten doktor vůbec říkal? Kam že to mám ještě jít? Ne, to není pravda, to bude určitě dobrý…“ 

Celých pět dní do vyšetření magnetické rezonance jsem tomu nevěřila. Uvěřila jsme tomu, až když jsem si přečetla výsledek ve zprávě. JAKO ZDRAVOTNÍ SETRA JSEM TOTIŽ ROZUMNĚLA KAŽDEMU SLOVU. 

Bylo to jako bych dostala facku! Poté jsem ležela na nemocničním lůžku a uvědomila si tu obrácenou roli, kdy nemocniční personál běhal kolem mě. Péče byla úžasná. Jen já měla v hlavě zase tisíc a pak asi i milion otázek. Ale nikdo je neměl čas se mnou řešit. Říkala jsem si: „Co bude dál? Co mě čeká? Co mám dělat?“ V tomto jsem se plácala několik dalších měsíců. Byl to pocit nejistoty, zmatenosti, frustrace, lítosti, deprese, prázdnoty.

V létě 2017 jsem se rozhodla zúčastnit semináře hormonální jógové terapie u Pavli Rožumberské. Zde přišlo to mé WAU. Nejen, že nás Pavla naučila sestavu HJT, ale umožnila nám se napojit na své ženství. Pochopila jsem, co je to ženská cykličnost a jaký dar je naše menstruace. Jak moc je důležité, abychom pečovaly o kolébku naší moudrosti – naši dělohu, vaječníky, vagínu. Zde jsem zase začala snít. 

Měla jsem své cíle, takové, které si skutečně ze srdce přeji já. Slyšela jsem zde poprvé pojem léčba jizev a vaginální mapování. Velmi to se mnou zarezonovalo a já věděla, že až nastane ten správný čas, podstoupím i tyto metody.

Nejprve jsem se zúčastnila léčby jizev u Michala Seiferta. Byl to neskutečný zážitek. Michal mi touto metodou odblokoval mé nepříjemné zážitky z dětství. Také mi odstranil traumata z mých dvou porodů. Mému pancéřovanému sešitému necitlivému břichu opět vrátil citlivost a pružnost a zbavil bolesti po srůstech. 

V prosinci nastalo velkolepé AHA. Jela jsem na metodu vaginálního mapování k Janě Maškové Zimolové. Na první schůzce jsme si povídaly. Janička je velmi moudrý a zkušený člověk. Vyprávěla jsem jí o své práci, kterou vykonávám. O tom jak se lečí ženy s karcinomem dělohy, vaječníků nebo prsu. O tom, jak jim chybí psychická podpora. O tom, jak jim nikdo neřekne, co je čeká. O tom, jak jim nikdo neporadí, jak se z nemocí vyrovnat nebo jak se zbavit strachu. Vysvětlovala jsem jí, jak lékař či setra nemají v dnešní době čas probrat s pacientkou všechna témata a otázky, která ji trápí. A že když jsou ženy konečně vyléčeny, lékař jim jen řekne, že mají za 3 až 6 měsíců přijít znovu na kontrolu. A to je vše, na shledanou.

V tom mi Jana skočila do řeči a říká: „Tak to dělejte vy“. Jste profík, na onkologii pracujete už osm let. Dnes a denně jste s těmi pacientkami v kontaktu. Máte zkušenosti. Slyšela jste spousty příběhů. Jste empatická a sama jste se musela vypořádat se svou nemocí. 

V tu chvíli moje srdce zaplesalo radostí. Ano, to je ONO!!! To chci ve svém životě dělat. Pomáhat jiným ženám na jejich cestě v průběhu nemoci. Ženám po ukončení onkologické léčby.

Dnes můj projekt s názvem „CESTA K SOBĚ“ nabízí podporu a pomoc ženám s rakovinou dělohy, vaječníků nebo prsou. Poskytuje rady, jak snaději projít léčbou chemoterapií a ozařováním. Pomáhám jim zmírnit nežádoucí účinky léčby a lépe se s celou nemocí vyrovnat a přijmout ji. Řešíme společně, jak odplavit jejich strachy z budoucnosti a jak se naučit o sebe pečovat. Jak se navrátit ke svému ženství a jak vrátit zpět do jejich života tolik důležitou sexuální energii. Společně nalézáme individuální cestu, jak se mít skutečně ráda a cítit se ve svém životě naplněně, spokojeně a radostně…

Kontaktujte mě

Nevíte si rady jak začít? Zavolejte mi, najdeme pro Vás to nejlepší řešení. Těším se na Vás.